Hasicí zařízení je nezbytnou součástí hašení, kterou ostatní často zanedbávají a lze ji použít, když je to naléhavě potřeba. Zejména v dnešních výškových budovách a spoustě dřevěných, plastových a látkových dekorací, jakmile dojde k požáru, pokud není k dispozici správné hasicí zařízení, může to způsobit katastrofu.
Hasicí přístroje v dávných dobách byly velmi jednoduché, nic jiného než háky, sekery, lopaty, kbelíky a podobně. První skutečný jednoúčelový hasicí přístroj vynalezl v roce 1816 anglický kapitán, rodák z Norfolku Manby, a byl to jen jeden nebo dva sudy naplněné stlačeným vzduchem obsahujícím více než 1 litr vody.
V polovině-19století vynalezl francouzský lékař Gallier přenosný chemický hasicí přístroj. Smíchejte hydrogenuhličitan sodný a vodu v sudu a použijte další skleněnou láhev k udržení kyseliny sírové v ústí sudu. Při používání se láhev rozbije úderníkem, který promíchá chemikálie, vytvoří oxid uhličitý a vytlačí vodu ze sudu.
V roce 1905 vynalezl profesor Laurent z Ruska v Petrohradě pěnový hasicí prostředek, smíchal síran hlinitý s roztokem hydrogenuhličitanu sodného a přidal stabilizátor. Dokáže účinně izolovat kyslík a udusit plamen.
V roce 1909 získal Davidson z New Yorku patent na použití oxidu uhličitého k lisování tetrachlormethanu z hasicího přístroje, kapaliny, která se okamžitě promění v těžší, nehořlavý plyn, aby udusila plamen. Od té doby se objevila celá řada malých hasicích přístrojů, jako jsou práškové hasicí přístroje a kapalné hasicí přístroje s oxidem uhličitým.
